Přibyslav (část města Nová Paka) 0439 - tzv. Máchův kříž

Pravidelný rovnoramenný kříž z hrubého pískovce s korpusem. Pod ním lebka a zkřížené hnáty. Zadní strana pečlivě opracovaná. Co se týče reliéfu Krista na kříži a lebky s hnáty byly patrně vytesány až dodatečně - datace neznámá.

Vilém Dokoupil (1895) kříž popisuje: "U hostince v Přibyslavi, vsi na cestě z Bělohradu do Nové Paky, je mohutný, dobře zachovalý kříž (obr. č. 41), jehož výška nad zemí 95, šířka v ose příčního břevna 70 a síla 26 cm činí. Na přední straně viděti v neurčitých, hrubých obrysech ve vypuklině tělo ukřižovaného Spasitele a u nohou umrlčí hlavu se skříženými kostmi."

Občas se kříži říká též „Máchův“. Pojmenování po básníku K. H. Máchovi (16.listopad 1810 Praha – 6.listopad 1836 Litoměřice), který si jeho existenci zaznamenal do svého cestovního deníku. Díky němu se tak kříž dostal do podvědomí nejen místních badatelů, ale i širší veřejnosti a překročil tak v jistém smyslu pozici „pouhé“ drobné památky lokálního významu. František Šalda v jednom z průvodců o kříži napsal: „...při rozcestí na Radkyni u hostince stojí prastarý kamenný kříž, dnes zvaný Máchův (zapsal si jej na své krkonošské pouti roku 1833; v době baroka vytesal na kříži lidový umělec křížek a lebku).“

Jak bylo řečeno, existenci kříže si poznačil do svého „cestovního deníku“ na své první pouti krkonošské, uskutečněné v srpnu roku 1833, Karel Hynek Mácha. Občas se můžeme dočíst, že si kříž do svého zápisníku též nakreslil, ale jde o omyl. Kde se tato informace vzala není zcela jasné. Je ovšem možné, že omyl vznikl na základě chybného spojení s dřevorytem Karla Štiky nazvaného „Máchův kříž u Nové Paky“, který byl reprodukován v periodiku Beseda (28. října 1940) - zde byl vložen jako doplněk článku jednoho z „máchovských“ badatelů Františka Krčmy. Objevil se také na titulní straně soukromého tisku Besedy - František Krčma: Karel Hynek Mácha na Novopacku [k 130. výročí narozenin K.H. Máchy], 1940. 

Na svou první cestu do Krkonoš se Mácha důkladně připravoval četbou, m. j. studiem knihy pražského lékaře a zeměpisce J. K. E. Hosera o Krkonoších (Das Riesengebirge...), ale také studiem v té době dostupných map. Nutno ovšem říci, že alespoň část cesty znal Mácha již z minulého roku, kdy pravděpodobně 2. srpna 1832 poprvé navštívil hrad Bezděz. Výsledkem zmíněné přípravy cesty byl plán prvního úseku cesty: „DÍL PRVNÍ plánu cesty do Krkonošů z Prahy“. Tento první plán cesty končí v obci Třebihošť, kde měla být vypracována druhá etapa cesty, pokud by se tak již nestalo dříve. 

Přesně podle plánu vyrazil Mácha v úterý dne 20. srpna 1833 z Prahy na svou krkonošskou pouť. Vyšel však patrně sám - Eduard Hindl se k němu připojil zřejmě až v Klášteře nad Jizerou. V Máchově batohu byl též již zmíněný zápisník, díky kterému dnes můžeme alespoň v rámci části cesty poznat, kudy cestoval (zápisky jsou psány tužkou a tedy bezpochyby přímo na cestě). Jisté je, že jím navržený „plán cesty“ nebyl často dodržen. Kdy došli oba poutníci, Mácha a Hindl, do vsi Přibyslav není zcela jisté. Mohlo se tak stát podle plánu při cestě na Třebihošť v neděli 25. srpna, případně až v pondělí 26. Zápisníkové záznamy nám pouze sdělují: „Oudolí před Radkyní, vzadu hory, před ní cesta napravo k Bělohradu, vlevo k Pecce. Blíž rozcestí kamenný kříž.“

Mácha za své cesty bezpochyby viděl řadu nízkých kamenných křížů, možná dnes neznámých, ale jen tento mu stál za poznámku. Otázka, proč se tomu tak stalo, patrně souvisí se starou pověstí, jež se ke kříži již v jeho době vyprávěla a jež ani později neupadla v zapomenutí. Vypráví se, že zde byl oloupen a zavražděn mnich a tento motiv jistě Máchu velmi zaujal. Je možné, že Mácha pověst o zabitém mnichovi slyšel od některého starousedlíka, ale mohl ji též slyšet ve starém hostinci na protilehlé straně. Pověst mohla mít pravdivé jádro, neboť Albrecht z Valdštejna ve své fundaci kláštera ve Valdicích věnoval kartuziánům městečko Pecku a řadu okolních vsí. Kříž se nachází na stejném místě jako tenkrát, jen okolí se změnilo. Mácha jej viděl v dominantnější pozici. Tehdy tu nebyla prakticky žádná zástavba a kousek za ním už začínal les. Místu se říkávalo „Za křížem“ (viz kupř. mapa stabilního katastru z roku 1842).

V periodiku Krakonoš (1886) byla, rozdělena na dvě části, uveřejněna povídka „Na noclehu“ s podtitulem „Temná kresba z Jičínska dle skutečné události“, jejímž autorem byl Čeněk Kalandra. Tento spisovatel, překladatel a povoláním učitel přibyslavský kříž bezpochyby dobře znal, stejně jako možná i mnohé jiné v okolí. Od roku 1879 působil jako prozatimní učitel v Čisté, od roku 1883 působil jako správce školy v Uhlířích (dnes část města Lázně Bělohrad). A právě tehdy vyšla tiskem zmíněná povídka, jež vypráví o oloupení mnicha a jeho následném zavraždění v přibyslavské hospodě. Pachatelé mrtvolu zakopali, ale jelikož se tak stalo v zimě, nepříliš hluboko a mrtvola tak byla záhy objevena. Ostatky mnicha byly převezeny do kláštera, kde byly s poctami pohřbeny. Hospodský a jeho žena za vraždu skončili na šibenici. Na samotný závěr povídky Kalandra píše: „Nízký, kamenný kříž ze zčernalého pískovce na cestě z Nové Paky do Bělohradu u vsi Přibyslavi podnes značí místo, kde mnich vrahy byl zakopán.“ 

Kříž poté roku 1895 zmiňuje v Národopisném sborníku okresu Hořického Vilém Dokoupil. Ve svém článku „Starobylé kříže kamenné na Hořicku“ píše: „U hostince v Přibyslavi, vsi na cestě z Bělohradu do Nové Paky, je mohutný, dobře zachovalý kříž, jehož výška nad zemí 95, šířka v ose příčního břevna 70 a síla 26 cm činí. Na přední straně viděti v neurčitých, hrubých obrysech ve vypuklině tělo ukřižovaného Spasitele a u nohou umrlčí hlavu se skříženými kostmi.“ Pověst nezmiňuje žádnou. Oproti tomu Eduard Kretschmer ve sborníku „Novopacko“ (díl 2, 1927) zmiňuje pověsti dvě: „V místě byl zavražděn obchodník se šátky, podle jiné pověsti mnich.“. V třetím díle sborníku (1929) se k Přibyslavi a tamnímu kříži činí zmínka: „Na hořením konci obce jsou dva hostince. Před hořením stojí u cesty nízký kamenný křiž, o jehož původu se vypravuje několik pověstí. Podle jedné z nich je tam pohřben zavražděný žebravý mnich.“ 

Na základě Dokoupilových údajů pak kříž také uvádí Dr. Walter von Dreyhausen ve svém díle „Die alten Steinkreuze in Böhmen und im Sudetengau“ (1940). To se již ovšem dostáváme do doby, kdy začal být kříž spojován s básníkem K. H. Máchou a označován jakožto „Máchův kříž“. 

Periodikum „Pojizerské listy“ 15. října 1940 přineslo krátkou stať nazvanou „Máchův kříž u Nové Paky“:

„Když se Karel Hynek Mácha před sto osmi lety vydal na pouť do Podkrkonoší, zavítal i na vrcholky hor tehdy téměř ještě nepřístupných. Prohlédl si však i kraj pod nimi. - Procházel ovšem především cestami, spojujícími jednotlivé hradní zříceniny, které chtěl osobně shlédnouti, snad jako symboly romantismu, jenž tehdy ovládal mladý svět. Když se Mácha vracel z Kumburku a Bradlece, zřícenin, jež vévodí novopackému kraji a mířil k Pecce, pyšnému kdys sídlu Krištofa Haranta z Polžic a Bezdružic, zastavil se u kamenného kříže poblíž silnice, kde se svým přítelem Hindlem prodlel několik minut. Kamenný kříž o němž nevíme, proč byl postaven právě zde, podobá se známým švédským křížům, jež jsou rozsety na různých místech našeho kraje, na příklad vedle cesty z Libštátu do Lomnice nad Popelkou. Jeho vyobrazení a zmínku o pozornosti, kterou mu věnoval Karel Hynek Mácha, přinesla Národní Politika již 11. listopadu loňského roku. Širší veřejnost se tak dozvěděla o pozoruhodnosti, jež stojí za shlédnutí. Turisté, procházející na Pecku, neopominou se také u kříže zastaviti. V poslední době i novopačtí občané projevují snahy po pietním upravení a tím i zachování zajímavé památky.“

Pozn. Ve zmíněné „Národní Politice“ byl 11. listopadu 1939 otištěn příspěvek nazvaný „Památné kříže v polích“. V něm je ovšem jakožto „Máchův kříž“ označen kříž v Ústí u Staré Paky (0671), okr. Jičín. 

V roce 1940 pak již vychází v periodiku „Beseda“ článek máchovského badatele Františka Krčmy, kde je již přibyslavský kříž jednoznačně spojen s básníkem Máchou. Článek „Karel Hynek Mácha na Novopacku (k 130. výročí narozenin K. H. Máchy)“ vyšel nejen ve zmíněném periodiku (28. října 1940), ale byl vydán též samostatně v rámci útlého sešitku. Fr. Krčma následně zmiňuje spojení Máchy a kříže v Přibyslavi i v jiných svých příspěvcích. V roce 1948 vychází turistický průvodce „Jičín, Prachovské skály, Český ráj“ Jana Kasalického, kde je již přibyslavský kříž nazván „Máchovým“. „Máchův“ kříž je pak zmiňován v díle Stanislava Krause (1949), Fr. Šaldy (1956, 1969) a dalších autorů průvodců. 

Kříž si do svého souboru „Křížů evidovaných“ zanesl i regionální badatel, lesní kontrolor v. v., Jaroslav Lukeš z Lázní Bělohrad. Kříž navštívil, pořídil jeho snímek a přepsal si informace z výše zmíněného článku Fr. Krčmy. Zmiňuje také krátce pověst, kterou slyšel od p. Šalounové (18.2.1963) o zabití mnicha v tamní hospodě. K reliéfu na kříži si poznačil: „Později, asi v době temna /domněnka/ byl do hrubého kříže dodatečně vysekán reliéf Krista.“

Bezpochyby by se dalo pokračovat dalšími zmínkami o kříži, ostatně je velmi dobře znám. Pokud se dnes k němu vypravíme, najdeme jej na soukromém pozemku, za laťkovým plotem. Na něm, vpravo od hasičské zbrojnice, je též umístěna informační tabulka s textem: „Tento kamenný kříž jenž K. H. Máchu zaujal na své cestě do Krkonoš, stojí dosud na svém místě jako r. 1833. Víže se k němu místní pověst o zavražděném a zde pochovaném mnichu.“ 

Eduard Kretschmer o kříži zmiňuje dvě pověsti: "V místě byl zavražděn obchodník se šátky, podle jiné pověsti mnich." Nejstarší a nejrozšířenější pověst je bezpochyby ta o oloupeném a zavražděném mnichu...

Krakonoš, roč. 8, č. 20, 18.7.1886 (str. 1-2) a č. 21, 25.7.1886 (str. 1-2)

Na noclehu (Temná kresba z Jičínska dle skutečné události). Od Č. Kalandry.

Bouřlivá noc prosincová ulehla jako smrti příkrov na v pancíř umrzlou zemi. Divoký vítr zdouval bílým rubášem sněhu, tu smetaje zemi do hola, tu nahazuje vysoké závěje a srovnávaje rokle i prorvy v rovinu. Běda pocestnému, opozdí-li se v takové kruté noci v širém poli, neznaje důkladně krajiny, ztrátě i poslední stopy cesty. -

Na okno osamělé, při silnici u lesa hospůdky někdo zaťukal, nejprve slabě, jakoby se ostýchal, pak - ještě slaběji. 

Ve světnici zavrčel pes a vylezl z výklenku pod kamny. Po té ozvaly se dva nevrlé hlasy, mužův a ženy a po kratičké chvíli zaskřípěl klíč v zámku.

Z hospůdky vyšel muž v hůni zahalený. Rozhlédl se a otřásl. Tma byla tak hustá, že by ji byl krájeti mohl, a k tomu ta chumelice. Přes to však rozeznal tmavou postavu, tlačící se u krajního okna ku zdi. 

„Kdo jste?“ tázal se hospodský poněkud zhurta.

Postava neodpovídala.

„Co tu chcete? mluvte, aneb zavru.“

Když ani poté neobdržel odpovědi, váhal má-li učiniti dle slov svých. Rozmýšlel se a pokročil ku příchozímu. 

Ten stál tu, zakuklený v široký řasnatý hábit, opřen o zeď, polo ztuhlý. Hospodský zakývav ním, musel jej zachytiti, aby nepadl. Pojal ho pod páže a vedl do stavení.

Při mdlém svitu blikavého kahance, upraveného z kusa, skrze čamrdu provlečené tkanice, jejíž delší konec vězel v oleji a svrchní krátký zapálen, poznali obyvatelé hospůdky, že nenadálý pozdní host je řeholníkem. 

Muž usadil se opatrně za stůl.

„Ten by byl daleko už nedošel“, řekl nato k ženě.

„To věřím, vždyť je téměř bez vědomí.“ 

Hospodský byl muž vysoký a svalnatý, věkem mohl býti něco přes čtyřicet roků. Kostnatý obličej a hluboko zapadlé oči prozrazovaly povahu tvrdou, neurvalou. V celku budil zevnějšek jeho spíše odpor nežli důvěru. 

Opravdovou polovicí jeho byla žena. Vzrůstem rovnala se téměř muži svému, že byla spíše hubena než tvarů plných, byly dlouhé ruce její podobny spárům dravce. Vrásčitý, lakotou před časně rozoraný obličej oživen byl dvěma, velice pohyblivýma očima, kteréž svítily jako omamné oči basiliška. 

Oba manželé nerušili ničím poklid mnichův, hovoříce spolu polohlasem. 

Trvalo to dobrou hodinu, než se mnich ze mrákot probral tak, že mohl mluviti.

„Lidé dobří“, pronesl s namáháním, „poslužte, prosím vás, oddanému sluhovi božímu s něčím k občerstvení.“

„Nemáme, leč jen chléb a máslo,“ odpovídala žena.

„Se vším vezmu za vděk; nepožilť jsem ničehož od oběda.“

V brzku stály na stole džbánek s pivem, krajíc černého chleba a kousek másla. Chuť, s jakou řeholník jedl, svědčila o pravdě jeho slov. Mezi jídlem pozoroval oba manžely, sedící u kamen a tiše šeptající. Hospodský přišed ke stolu, opravoval prskající kahanec. 

„A což velebný pane,“ začal rozmluvu, „jak že jste se ráčil v té psotě vydati na cestu?“

„Jsem členem řádu sv. Františka z H. - Klášter náš je chudobný a že vydržujeme nemocnici pro dvacet osob, musíme střídavě vyjíti do kraje, hledat svému ústavu šlechetné dárce a dobrodince.“

„A já myslela, že chodí jen žebráci k cizím prahům,“ vmísila se žena v rozmluvu.

Káravý mužův pohled nesetřel nepříznivý dojem, jaký učinila slova tato na mnicha. Však nelíbili se mu oba již prve. 

„To ráčíte u nás zůstati do rána?“ doptával se dále muž. 

„Chci vás prositi o útulek, jsem zemdlen a do města daleko. Bůh vám to odplatí.“ 

Ostrý jazyk ženy opět se ozval: 

„A což velebný pán zajisté že dobře pochodil a má kapsy plny?“

„Nevalně, moji zlatí. Časy jsou zlé, a lid ještě horší; mám na hotovosti celých třicet čtyři krejcarů stříbra.“

Žena mrknutím očima volala muže od stolu k sobě.

„Je liška podšitá,“ šeptala muži do ucha. „Říká naschvál, že má tak málo.“

Řeholník povečeřev prosil své hostitele, aby mu upravili lože. 

„Jen trochu slámy a na přikrytí třeba tu vaši hůni. Jsem velice utrmácen a prostydlý. Prokážete mi tím skutek lásky k bližnímu a milosrdenství.“

„Však je dobře, rádo se stalo,“ odpovídala hospodská a odešla do přístěnku, kdež ustlala na jediné posteli. 

Řeholník namítal ledacos, aby jen sami šli na postel, on že se spokojí v šenkovně na zemi, ale konečně přece se odebral do přístěnku. Za krátko pravidelné táhlé dýchání, provázené jednotlivým zachrupnutím, svědčilo, že mnich upadl již ve hluboký spánek.

Ještě asi půl hodiny seděli hospodský a žena jeho na lavici u kamen, pošeptmo rozmlouvajíce, pak muž povstal a přistoupil k polici, něco v ní hledaje. Vytáhl pevný provaz.

„Ten dostačí,“ šeptal ženě, dělaje na něm kličku. Hospodská vzala kahanec a šourala se ku přístěnku, muž opatrně za ní. Ve dveřích stanuli, jakoby je cosi zdržovalo ve hrozném jich podniknutí. Ba zdržoval je věru pohled na spícího mnicha, jemuž i ve snu nesetřen z obličeje výraz zbožnosti, zvyšovaný na prsou sepjatýma rukama.

„Ty, mně se do toho jaksi nechce,“ šeptal hospodský, zuby jektaje.

„Což, tys dávno strašpytel. Ale penízky hrabati se ti bude chtít?“

„Nevíme ani, má-li jakých. Těch třicet čtyři krejcarů by nestálo za to.“

„Bloude jeden, nepoznal jsi v tom výmluvu?“ Muž posud váhal. 

„Nezlob, dej sem ten provaz, nechceš-li to dokázati ty, provedu to já. Ty mne nadzvedneš hlavu a já mu zaklesnu kličku.“

Třesa se na celém těle, přikročil hospodský ku hlavám postele, a vykonal, co mu ženou uloženo. Dračice ta navlékla rychle kličku na krk ubohé oběti a vší silou ji zatáhla. - Nešťastník zakručel a otevřel oči, ba vypoulil je; toť byl poslední výkon prchajícího života.

Hospodská vrhla se nyní jako sup na svou kořist’. - Mnich spal oblečen. Hospodská dala se se zimničním chvatem do prohledávání kapes, mezi čímž muž strnulýma zrakoma zíral na vypoulené oči zavražděného.

Však i hospodské bylo neveselo. Zobracela všechny kapsy několikrát, prohledala každý záhyb oděvu, vyklepala obuv - a přece nic více než třicet čtyři krejcary stříbra našla. 

„Pojď mi přece pomoci!“ vybízela muže skoro plačky.

„Pomoci, pomoci!“ sténal hospodský, „a kdo mi pomůže od těch skleněných očí?“ -

Děsný byl pohled na ženu smýkající se zuřivým chvatem mrtvolou. Marné bylo hledání. Za chvíli ustala, všecka jsouc vysílena a sklesla na zem, lomíc rukama. 

„Co se stalo, co se stalo?“ hořekoval muž. - Hospodská vyskočila jako divá. „Co se stalo? řekni raději co se má státi? Zde si ho přece nemůžeme nechati!“ 

„Ha! co si počnem?“ vzkřikl muž zoufale.

Nikdo z nich dříve si tu otázku nepředložil. Činíce přípravy k děsnému činu, nerozmysleli si, kam s mrtvolou. Čas kvapil, každá chvíle byla drahá.

Půlnoc sice byla teprv nedávno minula a do rána tudíž ještě daleko, však mrtvolu ukrýti nebylo také prací okamžiku. 

A ke všemu muž jen bědoval a rukama lomil.

„Víš co, ve stavení si ho nechati nemůžeme, zakopeme jej. Do rána zmizí každá stopa pod sněhem.“ 

Rada hospodské byla okolnostem přiměřena, ale provedení nesnadno velice. Plné čtyři hodiny kopali vrahové za povětrnosti co nejkrutější opodál od hospody ve promrzlé zemi, než vyhloubili jámu dosti hlubokou pro tělo nebožtíkovo.

Jsouce hotovi s kopáním, hodili do ní mrtvolu mnichovu, zaházeli jámu hlínou a celí promrzlí spěchali domů.

Na spaní ovšem nikdo z nich ani nepomyslel. 

Chumelenice k ránu sice ustala, hrob však byl již zasypán. 

Černý skutek zakryt bělostným sněhu příkrovem.

Byl již čas, aby se hospoda otevřela; posud seděli oba provinilci u kamen studených.

Práskání bičem a cinkot zvonků vytrhl je ze strnulosti; blížily se saně s těžkým nákladem. Vozka, hranatý chlapík, kráčel po straně povozu, hvízdaje si veselý jakýs popěvek.

Najednou umlkl hvizdot v půl verši, - umlklo práskání bičem, umlkly i zvonky. Saně se zastavily. 

Hospodská vyhlédla oknem a co spatřila, stavilo jí krev v žilách.

Vozka stoje vedle povozu s rozkročenýma nohama, zíral upřeně v místo, na něž byli mnicha zahrabali. 

Po chvilce jakoby se vzpamatoval z jakéhosi ochromení, prudce sebou trhnul a běžel ku hrobu. Odtud pak rovnou k hospodě. Zabušil divoce na zamčené dosud dveře, křiče: 

„Hej, kde jste kdo, vylezte, vy syslové!“ 

Obyvatelé hospůdky nemohli leknutím z místa.

„Otevřte, nebo vám okna vytluku! Zde se stala vražda!“ 

Hospodská otevřela.

„Hej, babice, kde je šenkýř?“

„Ještě spí.“

„Však já ho vzbudím.“

Hospodský v tom vycházel ze světnice. 

„Se mnou pojďte!“ Vozka počínal si s takovou rázností, že se neodvážili odporovati. Strach je téměř ochromoval. Bezvolně následovali vozku.

Z hrobu naspěch neopatrně zaházeného vyčuhovala ruka zavražděného; ze zaťaté pěstě čněl ukazováček, jakoby němě vysílal hrozby a volal o pomstu nebes.

„Co se to zde stalo?“ zahřměl vozka. 

„Nevíme o ničem,“ jektala hospodská, mezi čímž hospodský se hrůzou svíjel. 

„To mluvte někomu jinému; jest to sotva padesát kroků od vašeho brlohu. Teď se odtud nehnu, až někdo půjde nebo pojede okolo.“

U záhybu silnice vynořila se z lesa postava nového příchozího. Byl to dráb, jenž tudy šel ze zámku do města. Přišel jako na zavolání. Vozka s drábem a vrahy vešli do hospody. Otevřenýma do přístěnku dveřmi viděti bylo rozházené lože a vedle něho ležely boty mnichovy. Na ty ve chvatu zapomenuto. 

Vražda byla na jevě. 

Vrahové odvedeni byli do města, odkud ještě téhož dne přijela komise a dala mrtvolu vykopati. 

Mnich odvezen zpět do svého kláštera, kdež s náležitou poctou pohřben. Také oběť svého povolání!

Oba vrahové propadli šibenici.

Dlouhá léta zůstala hospůdka neobydlena, neboť příbuzní a dědicové po odpravených nechtěli se v ní usaditi, a nájemce ani kupec se nehlásil. 

Po létech, když děsný skutek přišel poněkud v zapomenutí, rolník jakýs ze vzdálené krajiny hospůdku koupil, avšak živnost hostinskou v ní neobnovil.

Nízký, kamenný kříž ze zčernalého pískovce na cestě z Nové Paky do Bělohradu u vsi Přibyslavi podnes značí místo, kde mnich vrahy byl zakopán.

NA Praha, fond Stabilní katastr, Indikační skizza inv. č. 13, Uhlíře - dříve Auhlirz, 1842 - https://ags.cuzk.gov.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD013018420 

Krakonoš, roč. 8, č. 20, 18.7.1886 (str. 1-2) a č. 21, 25.7.1886 (str. 1-2) - Č. Kalandra: Na noclehu 

Národopisný sborník okresu Hořického, 1895 - Starobylé kříže kamenné na Hořicku. Popisuje Vilém Dokoupil, str. 369

Novopacko - vlastivědná monografie okresu, díl 2, 1927, Nová Paka: Okresní školní výbor

Novopacko - vlastivědná monografie okresu, díl 3, 1929, Nová Paka: Okresní školní výbor

Národní Politika, roč. 57, č. 314, 11. listopadu 1939, příloha k rannímu číslu

Pojizerské listy, roč. 55, č. 79, datum vydání: 15.10.1940, str. 3

Beseda, roč. 1, č. 21, datum vydání: 28. října 1940, str. 391-392

František Krčma: Karel Hynek Mácha na Novopacku [k 130. výročí narozenin K.H. Máchy], Soukromý tisk Besedy 1940 - též online: https://kramerius.svkhk.cz/view/uuid:0d2612ae-b285-42cc-a162-8bf25c2d3e66?page=uuid:28038372-5460-11e4-ad9a-00155d010f03  

Beseda, roč. 2, č. 9, datum vydání: 15.5.1941, str. 143

Beseda, roč. 3, č. 2, datum vydání: 1.7.1945, str. 18

Jan Kasalický: Jičín, Prachovské skály, Český ráj, Propagační komise MNV v Jičíně, 1948

Beseda, roč. 5, č. 13-14, datum vydání: 31.8.1948, str. 189

František Šalda: Český ráj - III. Maloskalsko, Železnobrodsko a Semilsko, Státní tělovýchovné nakladatelství, Praha, 1956

Regionální muzeum a galerie v Jičíně, inv. číslo: RU 50, přír. číslo: 13926 - Jaroslav Lukeš: Kříže evidované, nezjištěné. Prozatimní. - fotografie kříže, vyznačení kříže na mapě, popis (soubor složek 1 a 3) 

Prof. František Šalda: Vlastivěda Jičínska, 1969, str. 91-92

Karel Hynek Mácha: Dílo II (Prózy, zápisníky, deníky), 1986, Československý spisovatel, Praha

Večerník - Praha č. 4, 5.1.2002 - Máchovskou památku uvidíme na Novopacku, Ivana Mudrová (publikováno též: Krkonošské noviny, roč. 11, č. 7, datum vydání: 9.1.2002)

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Jicin/Pribyslav.html

vložil: Oldřich Dvořák (2026)