Lázně Bělohrad 1188

Pravidelný kříž latinského typu má vepředu kruh s písmeny IHS (Iesus Hominum Salvátor - Ježíš Spasitel Lidstva). Další části jsou v dnešní době skryty pod vrstvou mechu, ale na základě starších zpráv a fotografií víme, že nad kruhem s písmeny IHS se nachází zkratky FR PE a dole pak A 1787 / D 5 LED / NA. Druhá strana kříže, dnes nepřístupná, je dle starších zpráv bez jakýchkoliv nápisů či značek.

Kříž původně stával u cesty podél řeky Javorky v blízkosti Dolnojavořského mlýna (dnes Dolní Javoří 5 - Penzion Javorský mlýn). V době rozšiřování silnice kříž dělníkům bezpochyby překážel a byl proto vyjmut ze svého lůžka a pohozen stranou. Zde, jak se často uvádí, si naštěstí ležícího kříže povšiml v té době již vrchní lesmistr bělohradského velkostatku Jindřich Schubert a převezl jej do Lázní Bělohrad. Možné ovšem také je, že za převozem do lázní stál jeho bratr Robert, který zde pobýval na odpočinku. Kříž se tak od 90. let 19. století nachází na uměle vytvořeném ostrůvku uprostřed Černého jezírka v bělehradské Bažantnici. 

Jistě každý, kdo navštíví rodné město Karla Václava Raise - Lázně Bělohrad (pův. Bělohrad), neopomene navštívit romantický přírodní kout jakým bezpochyby je chráněné území Přírodní památka Bělohradská bažantnice. Kdo se zajímá o drobné památky pak jistě neomylně zamíří k Černému jezírku, na jehož uměle vytvořeném ostrůvku, opřen o strom, se nachází od konce 19. století nízký kamenný kříž. 

Pravidelný kříž latinského typu má vepředu kruh s písmeny IHS (Iesus Hominum Salvátor - Ježíš Spasitel Lidstva). Další části jsou v dnešní době skryty pod vrstvou mechu, ale na základě starších zpráv a fotografií víme, že nad kruhem s písmeny IHS se nachází zkratky FR PE a dole pak A 1787 / D 5 LED / NA. Druhá strana kříže, dnes nepřístupná, je dle starších zpráv bez jakýchkoliv nápisů či značek.

Kříž původně stával u cesty podél řeky Javorky v blízkosti Dolnojavořského mlýna (dnes Dolní Javoří 5 - Penzion Javorský mlýn). V době, kdy se stalo neštěstí, jež zavdalo podnět k vystavění kříže nedaleko tohoto mlýna, byl mlynářem Josef Leder. 

Co se zde vlastně stalo.

5. ledna 1787 vyjel ze svého stavení č. 6 (podle starého číslování - nyní čp. 8) v Dolním Javoří František Pech, syn Jiřího Pecha, aby odvezl na saních ze mlýna mouku chalupníkovi Janu Šulcovi do Horní Nové Vsi (čp. 61). 

Vlastivědný badatel a kronikář Josef Špůr, který se rozsáhle zabýval historií v Bělohradském okolí a napsal celou řadu místopisných článků se pokusil poslední cestu Fr. Pecha rekonstruovat. V periodiku Bělohradské listy (2014) cestu popsal takto: „František zvolil obvyklou cestu lesem přes „Křížovku“ a to proto, aby se vyhnul velkému stoupání cesty na H. N. Vsi, která tam na Skleněný vrch vedla a v zimních měsících byla většinou pokryta ledovkou a uklouzaná. Když vyjel od mlýna a překonával zamrzlou Javorku brodem v místech, který byl někde tam, kde dnes je most, a snažil se vyjet na protější svažitý břeh, převrátily se na něho saně s nákladem a pod saněmi uvězněný František se posléze v Javorce utopil.“

Okolnosti smrti Františka Pecha nám pak nezávisle na sobě potvrzuje zpráva vyšetřující komise z Jičína a záznam o úmrtí v matrice zemřelých (římskokatolický farní úřad Pecka). Zmíněnou zprávu vyšetřující komise objevila v jičínském archivu kronikářka PhMr. Marie Hrnčířová a zní: „Fr. Pech z Javoří utopil se u javořského mlýna, když domů mouku Janu Šulcovi vezl. Byl na krchov pochovaný. 5. 1. 1787 komise z Jičína: Joh. Werner, cís. chirurg, Fr. Cerman, cís. chirurg, Jan J. Novoveský, crim. assesor“. (Pozn.: Soudní přísedící.)

Záznamem v matrice zemřelých se pak naposledy zabýval a daný zápis přepsal vlastivědný badatel, publicista, kronikář Jan Psota (2024): „V úmrtním záznamu ŘKC matriky Pecka sign. 124-19 (7852) Z 1774-1796 na foliu 182 jsem dohledal německý záznam, který uvádí: 5. ledna 1787 Dolní Javoří čp. 6, nyní jméno s dvojicí počátečních písmen z prvního řádku kamene: FRantišek PEch, katolík, muž, ve věku 36 let, pohřbil kaplan Josef Majwald, příčina smrti: von schlitten mit mehl geladen erdru(n)ket - od saní naložených moukou, utopen.“

Vdova po Fr. Pechovi, Rozina, se po smrti manžela provdala podruhé za nastávajícího držitele statku Františka Zejfarta. Po Fr. Pechovi zůstali též synové - starší František a mladší Jan. Kdo a kdy nechal na místě skonu Františka Pecha postavit pamětní kříž nevíme, snad to byla vdova Rozina či později synové. Tak či tak, zůstal kříž na svém místě více jak jedno století a pomalu se na něj i důvod jeho vzniku zapomnělo. 

Jako patrně první kříž do literatury vnesl Vilém Dokoupil, první ředitel sochařsko-kamenické školy v Hořicích. V článku nazvaném „Starobylé kříže kamenné na Hořicku“ (1895), najdeme mezi popsanými kříži i kříž Fr. Pecha. O kříži, tehdy ještě na svém původním místě, V. Dokoupil uvedl: „Na silnici mezi Hoření Novou Vsí a Bělou je podobný, ale menší kříž 75 cm vysoký, 44 cm široký, dole 20, nahoře 15 cm silný na jedné straně hladký, na druhé straně opatřený nápisem: FR: PE. IHS. A 1787 D 5 LEDNA.“ Žádné další podrobnosti u něj neuvádí. S ohledem na uvedené rozměry kříže je pravděpodobné, že kříž osobně navštívil a nešlo tedy jen o informace mu někým zprostředkované. Dokoupilovy údaje později převzal pro své dílo „Die alten Steinkreuze in Böhmen und im Sudetengau“ (1940) Dr. Walter von Dreyhausen, ale to zde kříž již dávno nestál a jeho další osudy byly spjaty s druhotným umístěním v Lázních Bělohrad.

Kdy vlastně došlo k převozu kamenného kříže do Lázní Bělohradu nevíme, ale je pravděpodobné, že se tak stalo nejdříve v druhé polovině 80. let 19. století, či spíše až v letech 90. onoho století. To, že kříž stával na ostrůvku v Bažantnici nejpozději v 90. letech 19. století nám dokládá zajímavá dopisnice - litografie (koláž). Na ní je zachyceno několik míst tehdejších Lázní: Annenské lázně, restaurace v Bažantnici a též Černé jezírko s křížem. Zmíněná dopisnice z mé sbírky je prošlá 14.12.1898.

Rodák z Lázní Bělohrad Svatopluk Hrnčíř, o němž bude ještě dále řeč, k původnímu umístění kříže uvedl, že „stál mezi Javorkou a cestou z Bělohradu do Bělé u Pecky, poblíž mlýna u Dolního Javoří a odbočky do Uhlířů“. V době rozšiřování silnice kříž dělníkům bezpochyby překážel a byl proto vyjmut ze svého lůžka a pohozen stranou. Zde, jak se často uvádí, si naštěstí ležícího kříže povšiml v té době již vrchní lesmistr bělohradského velkostatku Jindřich Schubert a převezl jej do Lázní Bělohrad. Možné ovšem také je, že za převozem do lázní stál jeho bratr Robert, který zde pobýval na odpočinku. Pozn. Oba dva bratři byli pochováni u kostela Všech svatých v Lázních Bělohrad. Jde o hrob č. 3 - přímo za kostelem, u plotu podél hlavní ulice (Komenského). Nutno ovšem zmínit, že na hrobě nejsou uvedena jejich jména, ale rodin, které místo převzaly -nápis „Rodina Folprechtova, Otto Berger a Marie Bergerová“.

Původ a vlastně ani důvod vzniku kříže na malém ostrůvku v Bažantnici již tehdy nebyl znám, a tak „zaskočila“ lidová obrazotvornost. O kříži na jezírku se začalo vyprávět, že byl postaven na paměť hraběnky, jež se v jezírku utopila i se svým koněm. Černé jezírko, které se kolem ostrůvku s křížem nachází, tak dostalo občas používané přízvisko „Hraběnčino“. Tajuplné jezírko v bažantnici se pak objevilo i na několika dalších žánrových pohlednicích vyšlých v 1. čtvrtině 20. století. Na těchto pohlednicích pak můžeme vidět náš kříž opřený o kmen stromu. 

V roce 1922 do Lázní Bělohrad natrvalo přišla PhMr. Marie Marklová (1897-1981), která se zde onoho roku provdala za Bohuslava Uhlíře, knihaře, městského úředníka a knihovníka. Kromě péče o rodinu se též zapojila do kulturního života. Zapojila se do sokolské činnosti, chodívala do zámku vyučovat a kromě toho byla na zámku v krátkém období i průvodkyní. Zájem o historii ji sblížil s učitelkou a spisovatelkou Leontinou Mašínovou. Spolu s ní pak zpovídala bělohradské pamětníky a byla též ve styku s okolními kronikáři. V mnoha knihovnách a archivech během času shromáždila velké množství poznatků o historii města i jeho okolí a tak se její znalosti celého kraje více a více prohlubovaly. Začala pracovat ve výboru Muzejního spolku a v letech 1930-1939 byla bělohradskou kronikářkou. Je pochopitelné, že Marii Hrnčířové neunikl aurou tajemna obklopený kříž na ostrůvku v Černém jezírku a začala pátrat po jeho minulosti. Nejprve zjistila, co neznámý kameník do kříže vytesal. Kromě zkratky IHS byl ještě srozumitelný letopočet 1787. Další písmena toho moc neříkala. Na základě zpovídání pamětníků však zjistila kde kříž původně stával a okolnosti jeho převozu. Při dalším pátrání, tentokrát v jičínském archivu (patrně v 30. letech 20. století), objevila výše zmíněný dokument - soudní zprávu vyšetřující komise z Jičína o úmrtí Fr. Pecha. 

Syn Marie Hrnčířové, Svatopluk, její znalosti o kříži zužitkoval v několika pracech a což je patrně unikátní, neváhal příběh kříže a odhalování jeho tajemství vložit jakožto jednu z dějových zápletek i do jedné ze svých knih pro mládež. Je to bezpochyby svým způsobem rarita. Nakladatelství LEPREZ - v edici dobrodružných knih pro mládež od českých autorů: Knihy táborového ohně, vydalo roku 1998 knihu Svatopluka Hrnčíře nazvanou „Lovci z Ohňové hory“. Jde v podstatě o prázdninový příběh dětí, které se prostřednictvím táborové hry stávají obyvateli pravěkého sídliště. Shodou okolností se dva hlavní hrdinové příběhu - dva zdejší vesničtí kluci Jindra Cerman a Adam Pilich začnou zajímat o nálezy z pravěku v místním muzeu. Tamní správce, pan Jirutka, býval učitelem jejich rodičů. Adama při návštěvě muzea zaujmou fotografie z městečka a okolí, kdy na jedné z nich je i Černé jezírko s ostrovem. Od pana Jirutky se pak dozví o tajemném kříži na ostrově, což je pochopitelně zaujme a rozhodnou se po tajemství kříže pátrat. Na stranách 61, 64-66, 117-119, 142-144 jsme postupně vtaženi do pátrání po okolnostech vzniku kříže až na stranách 160-162 Svatopluk Hrnčíř nechává pana Jirutku objasnit oběma hochům okolnosti nešťastné nehody Františka Pecha a vznik kříže na místě jeho skonu.

Františkem Pechem, jak bylo výše zmíněno jeho rod nevymřel, ale trval v dalších odnožích dále. Asi nejvýznamnější osobou byl Josef Pech (1882-1965), který byl mj. dlouholetým starostou Lázní Bělohrad. O potomcích Fr. Pecha napsal zajímavý článek s názvem „Staré rody Bělohradska a jejich význační představitelé - rod s příjmením Pech“ pro Bělohradské listy roku 2014 jeho vzdálený příbuzný Josef Špůr, autor mnoha zajímavých článků z Lázní Bělohrad a jeho okolí. Ten uvádí, že tito současní potomci onoho nešťastníka se i dnes zastavují u jezírka, aby tam mohli „vzpomenout na svého kdysi tragicky zemřelého předka z Javoří“. Na závěr pak připojuje osobní komentář: „Činím tak i já a u jezírka na Františka Pecha vzpomenu. Ale poněkud z jiného důvodu, čímž potvrzuji rčení, „že není všechno zlé, aby nebylo k něčemu dobré“. Kdyby totiž František Pech nezemřel, neprovdala by se vdova po něm za Františka Zejfarta, který je mým pra. pra... pradědem a ve sledu následujících mnoha narození a sňatků by se nemohla narodit moje babička Marie Zejfartová a v konečném důsledku ani já.“

Každý kdo dnes zavítá do Lázní Bělohrad může zajít do parku Bažantnice a k Černému jezírku. Zde může přes hladinu pohlédnout na kříž, který stával na místě jedné nešťastné nehody. Může vzpomenout na tragický skon Františka Pecha. Jeho příběh dnes známe, ale jisté je i to, že se i nadále udrží ona pověst o utopené hraběnce. Vždyť veskrze romantické místo přímo nahrává tomu, aby s ním byla spojena i nějaká ta pověst, nejen strohé konstatování skutečné události. 

O kříži na jezírku se vypráví, že byl postaven na paměť hraběnky, jež se v jezírku utopila i se svým koněm. 

Státní oblastní archiv v Hradci Králové: Sbírka matrik Východočeského kraje, sign.: 124-19 (poř. č. 7801), Z 1774-1796, farnost Pecka - Fol. 182v (snímek 70): František Pech, pochován 5. ledna 1787, stáří 36 let - pozn. uvedeno staré č. 6 (později čp. 8) - https://aron.vychodoceskearchivy.cz/apu/86854ef0-5bf7-47f4-81e3-5d24f4ea75cb/dao/86854ef0-5bf7-47f4-81e3-5d24f4ea75cb/file/9964ffd5-3651-4e6d-ae6f-573bfc661592  

Národopisný sborník okresu Hořického, 1895 - Starobylé kříže kamenné na Hořicku. Popisuje Vilém Dokoupil, str. 369

Dr. Walter von Dreyhausen: Die alten Steinkreuze in Böhmen und im Sudetengau, 1940, str. 101: 190. Neudorf

Pod Zvičinou, roč. 16, č. 2, datum vydání: 1998, str. 12 - Tajemství kříže v bělohradské Bažantnici, autor: Svatopluk Hrnčíř

Svatopluk Hrnčíř: Lovci z Ohňové hory, 1998

Bělohradské listy, č. 3, 2001, str. 18 - Svatopluk Hrnčíř: Tajuplný kříž

Bělohradské listy, 6/2014, vydáno: 21.11.2014 - Staré rody Bělohradska a jejich význační představitelé, rod s příjmením Hrnčíř (2), Josef Špůr, str. 12-13

Bělohradské listy 5/2007, vydáno: 21.9.2007 - Svatopluk Hrnčíř: Kronikářka. Před 110 lety se narodila Marie Hrnčířová, str. 10-11

Bělohradské listy, roč. XI, léto/2011, vydáno 24.6.2011 - z článku „Válka v roce 1866 a Bělohradsko“ (str. 8-9), autoři Jiří Hanuš a Josef Špůr

Josef Machek: Vesnička pod kamennou Hůrou: procházka historií Dolního Javoří a okolí, 2013

Bělohradské listy, roč. XIII, 1/2013, vydáno: 25.1.2013, str. 15, Josef Špůr: Skleněný vrch

Bělohradské listy, roč. XIV, 1/2014, vydáno 24.1.2014 - Staré rody Bělohradska a jejich význační představitelé - rod s příjmením Pech, Joef Špůr, str. 14-15

Krkonoše - Jizerské hory, 8/2021 - cyklus: Putování za kamennými kříži - Bělohradsko (1), autor: Martin Witkowski

Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2024, Oldřich Dvořák: Tajemný kříž na ostrůvku v Bažantnici, str. 17-24

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Jicin/Lazne_Belohrad.html

vložil: Oldřich Dvořák (2026)