Sendražice 2354

Křížový kámen ve tvaru pilíře je postaven na plochém kameni. Na kameni je vyryt čárový kříž. V minulosti byl kámen po přeražení opraven na cement. 

Umístění: Poblíž křižovatky na okraji obce. V sousedství se nachází kříž, zvonička a Sendražická lípa - památná lípa malolistá.

Žádné zprávy o kameni se zatím nepodařilo dohledat.

http://www.smirice.eu/historie/povesti_z_okoli.htm#007

Pověsti z našeho okolí

autor Jiří Matějka

Krásná Ofka ze Sendražic

Na sendražické tvrzi bývalo již na počátku patnáctého století velice živo. Hlavně pokud žil její majitel Petr Hložek ze Sendražic. Za ženu si vzal překrásnou Ofku, která jen kvetla, jak kypěla zdravím a veselou náladou.

Obývali na tehdejší dobu poměrně výstavnou tvrz, o níž si již nikdo z tehdy žijících nepamatoval, kdy vlastně vznikla. Stála na východním okraji obce v blízkosti gotického kostelíka svatého Stanislava. A mezi lidmi se proslýchalo, že tvrz je spojena úzkou podzemní chodbou právě s podzemím svatyně. A nejen s ním. Chodby prý vedou z kostelíka dál, ale kam, o tom se vedly jen dlouhatánské dohady. To, co sendražičtí pouze tušili, to pán tvrze a jeho žena docela bezpečně věděli.

A ještě někdo věděl. Ofka si totiž na tvrz přivedla svou mladší, svobodnou sestru. Ta si s Ofkou v kráse nezadala. Ofka na ni volala tak nějak jako Élí, snad se tedy jmenovala Eliška.

Jiní ovšem tvrdili, že její jméno bylo Kateřina a další zase se domnívali, že Marie. Ale to bylo zřejmě proto, že právě tahle ženská jména byla tehdy, na úsvitu patnáctého století, nejpoužívanější. I Eliška tedy o podzemní chodbě věděla. Život na tvrzi plynul klidně, pro krásnou Ofku možná až příliš klidně. Její mladší sestra zatím tiše rostla do krásy. Jenže pak Petr Hložek ze Sendražic odešel k předkům. A život na tvrzi jako by se načas zastavil. Nic už Ofce nepřipadalo tak jako dříve. Tíživou samotu jí pomáhala rozptýlit jen její mladší sestra. A okolní rozlehlé lesy.

Ne, vůbec se nehodilo ve vdovím černém šatu objevovat se příliš často ve vesnici. A tak obě sestry pilně využívaly podzemní chodbu. Opravdu nekončila v podzemí svatého Stanislava, ale ústila až do blízkého hlubokého úvozu. Východ z ní byl maskován umně rozsázenými křovinami. Odtud pak byl do blízkého hvozdu již jen skok.

Dlouhé byly ty procházky okolními lesy a po nějaké době se staly pro obě potřebou. Jak volně se v zeleném přítmí dýchalo, jaké sny se mohly pod klenbou větvoví spřádat! Ale tak, jako se nikdy nic neutají docela, neutajily se ani tyto návštěvy zádumčivých lesních zákoutí.

Jednou sestry minul docela volným cvalem urostlý mládenec na koni. Byl zřejmě na lovu, neboť na jeho levém předloktí balancoval cvičený sokol. Ani jedna ze sester mládence neznala, nutno ale říci, že se líbil oběma.

Za nějaký čas potkaly mládence opět. A pak již bylo zřejmé, že ta setkání nejsou náhodná, ale oběma stranami vyhledávaná a očekávaná. Nikdy však nepadlo ani slovo. Plachý mládenec je vždy minul na svém koni a mizel v zátočině lesní stezky. Jen ten cval koně byl vždy pomalejší a pomalejší. Obě také již věděly, komu že to patří mládencův obdiv. Černý šat vdovy spíše odrazoval, ale mladičká tvář Elišky přitahovala mužův zrak neúprosně.

Ústa tedy sice mlčela, o to více hovořily oči.

Ofka na sestru nežárlila. Přála jí její rodící se lásku, ale nešlo jí na rozum, proč mladík stále mlčí. Až jednoho dne se jí zdálo, že tuto hádanku rozluštila. Co když mladík je nejen plachý, ale také nadmíru opatrný? Do uzoučké podzemní chodby si sestry nikdy nebraly z pochopitelných důvodů to nejlepší oblečení, spíše to, co už dávno nenosily. Co když je tedy mládenec považuje za dcery nějakého chuďase?

Ofka se dlouho nerozmýšlela a řekla sestře: „Žádná chodba, žádné schovávání se. Zítra si vyjedeme na koních. A v těch nejlepších šatech.“

Eliška se zítřka ani dočkat nemohla.

V obvyklou hodinu svých doposud tajných vycházek vyjely obě sestry ze vrat tvrze. Vyšňořené do toho nejlepšího, co měly. Za Ofkou vlál ve větru dlouhý lehounký černý závoj. To aby lidé neřekli.

S divoce tlukoucím srdcem se blíží Eliška k lesu. Co jí řekne dnes její doposud tak mlčenlivý ctitel?

Řekne konečně alespoň slovíčko?

Už ho obě spatřily. Pobídnou koně, avšak poté je prudce zabrzdí. „To není on,“ vykřikne Ofka, „zpátky, zpátky do chodby, rychle!“

Při prudkém obratu ještě zahlédly další tři jezdce divokého vzezření, kteří se tu náhle objevili. A pak kořen nekořen hnaly koně zpět. Na nic se neohlížejíce, prchaly obě dívky v děsu k úvozu. Větve drásaly jejich šat, pružná haluz servala z Otčiny hlavy černý závoj.

Snad to bylo právě tohle vdoví znamení, které vyděsilo Eliščina koně natolik, že se náhle vzepjal a vzápětí se pak prudce zapřel předníma nohama do měkoty lesní stezky.

To už ale Ofka neviděla. V úvozu seskočila z koně a vrhla se do křoví. Ve zmatku tápala temnotou chodby, rozdírala si dlaně o ostré hrany kamenů, z očí kanuly palčivé slzy a z prsou se jí draly hlasité vzlyky.

Zastavila se teprve ve sklepení tvrze. Otočila se. Tmavý otvor chodby na ni zíval příšerným tichem. Kde zůstala sestra? Proč se už neobjevuje? Ne, zpátky do chodby ji už nikdo nedostane.

Vyběhla ven z tvrze. Šaty, které ještě před chvílí patřily mezi její nejlepší, potrhané a zašpiněné. Těch několik málo lidí, kteří viděli obě sestry odjíždět, ale nikoli se vracet, jen otevřelo údivem ústa dokořán.

A k udusanému prostranství před tvrzí se od úvozu volným krokem blížili dva osedlaní koně. Bez jezdců. Tam, kde po chvíli našli mrtvou Elišku, tam nechala Ofka po nějakém čase zasadit velký kámen, do něhož místní kovář vyryl znamení kříže.

Po téhle události již Ofka neměla v Sendražicích stání. Jako by jí vše ve tvrzi i okolí připomínalo nešťastnou sestru. Předala tvrz, snad Matěji ze Sendražic, a odešla do Prahy. Zlí jazykové však říkali, že neodešla, že utekla. Jiní zase tvrdili, že šla za lepším, že byla chtivá života. Jiného života, než jaký mohla mít na sendražické tvrzi.

A další - jak už tomu tak v podobných případech bývá - rozšafně a tajemně dodávali - kdo ví, jak se to vlastně všechno tehdy v lese seběhlo?

Tyhle řeči však již k Ofce do Prahy nedorazily. A naopak, ani žádné zprávy o krásné Ofce z Prahy na sendražickou tvrz.

Takže můžeme směle říci, že se Ofka nikdy nedozvěděla, že se čas od času u kamene s vyrytým křížem zastavil jezdec na koni. Na levém předloktí mu poposedával cvičený sokol. Naposledy prý viděli někteří lidé postávat jezdce u kamene dlouho a dlouho po oné smutné události. Jeho vlasy, spadající muži až na ramena, byly bílé jako čerstvě padlý sníh. Jen sokol na jeho paži neposedně poskakoval, bud' nestárnul, nebo to byl už jiný dravec.

Dnes už nenajdeme při návštěvě Sendražic onen kámen znamenaný posvátným znamením kříže na jeho původním místě. Ale stejně, až se náhodou před ním zastavíte pod starou lípou u čísla popisného jedenadvacet, nechte alespoň chvíli kolem sebe tichounce proudit čas. Pak třeba zjistíme, že se vždycky nemusíme dočkat splnění všech našich tužeb. A že je to docela normální. A vždycky i bylo.

Pověsti z našeho okolí. Sebral, upravil a napsal Jiří Matějka v letech 1996 - 2000 - dostupné online: https://www.smirice.eu/historie/povesti_z_okoli.htm#007 

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Hradec_Kralove/Sendrazice.html

vložil: Oldřich Dvořák (2026)