Pecka (ev. jako Bukovina u Pecky) 0435

Kříž je vytesán z hrubšího pískovce a je téměř po ramena zapadlý v zemi. Levé rameno je zkráceno erozí. Na čelní straně kříže je vyhlouben reliéf maltézského kříže o výšce 32 cm, nad ním je vyryto písmeno H, nad levým ramenem další zbytky znaků, které jsou porušeny erozí. Ze zadní strany jsou rytiny velkého a malého kříže. Z boku je na hlavě kříže rytina, jež někdo označuje jako "I4I" nebo "IHI". Bezpochyby však půjde o číslovku 141. V místě kříže je na mapě stabilního katastru z roku 1842 (Bukovina) dvojitý křížek a právě číslice 141. Na další mapě (Pecka) je pak symbol jež by se dal interpretovat jako -I-H-I- a pod ním opět číslice 141. Písmeno H na kříži pak bezpochyby značí německy „Herrschaft“, tedy panství. V rámci toho je možné, že kříž, mnohem starší, byl možná opětovně zahrnut do hraniční soustavy a nově „dooznačen“. Ostatně je také možné, že v době úpravy byl kříž v zemi až po svá ramena a tedy nebyl ani jako kříž veden - to je ovšem pouhopouhá spekulace. Každopádně zdejší kříž plnil funkci kříže hraničního - hranice panství Pecka a Bělohrad. Pochopitelně zůstává otázkou, zda tato funkce byla primární či až druhotného charakteru.

Vilém Dokoupil (1895) kříž popisuje: "U lesa na silnici mezi Bukovinou a Peckou stojí 95 cm vysoký, 66 cm široký, dole 29, v ramenech 22 cm silný, starý křiž (obr. č. 43.), na zadní straně hladký, v předu vyrytým křížkem zdobený." Vidíme zde rozdíl výšky bezmála o 20 cm. Ten ovšem můžeme vysvětlit výškou nohy kříže, neboť dnes je kříž zabořen do země bezmála až po ramena (viz fotografie kříže a kresba V. Dokoupila).

Umístění: Kříž se nachází po pravé straně silnice z Pecky směrem k Vřesníku, u turisticky neznačené lesní cesty do Horního Javoří (přes Krkonošskou vyhlídku). Od silnice je vzdálen zhruba 100 m (od cesty vpravo nad menším příkopem v lese). Jak bylo zmíněno v popise, býval dříve na katastrální hranici Bukoviny u Pecky a Pecky - evidován v rámci SPVKK pod Bukovinou u Pecky. Dnešní katastrální hranice vsi Bukovina u Pecky (část městyse Pecka) se již ovšem kříže nedotýká, ale nachází se u silnice Vřesník - Pecka. Kříž se nyní nachází na katastrální hranici vsi Arnoštov (část městyse Pecka) a městyse Pecka. S ohledem na starší popisy a pochopitelně též dějinnou souvislost je potřeba ovšem tyto změny mít na paměti.

Jak již bylo zmíněno v rámci "popisu objektu" kříž, ať už primárně či sekundárně, plnil úlohu kříže hraničního - hranice panství Pecka a Bělohrad. 

Kříž roku 1895 zmiňuje v Národopisném sborníku okresu Hořického Vilém Dokoupil. Ve svém článku „Starobylé kříže kamenné na Hořicku“ píše: "U lesa na silnici mezi Bukovinou a Peckou stojí 95 cm vysoký, 66 cm široký, dole 29, v ramenech 22 cm silný, starý křiž (obr. č. 43.), na zadní straně hladký, v předu vyrytým křížkem zdobený, o němž se vypravuje, že na místě, kde stojí, se řezníci seprali a pobodali." Farář a vlastivědný badatel František Přikryl, jenž znal Dokoupilův článek a jím uváděné kříže si k nim poznačil: "Sborník národopisný kraje hořického uveřejnil množství vyobrazení kamenných křížů a křížových kamenů, z nichž jen některé mají vztah k sv. Cyrillu a Methodu. Takový jest kříž u Pecky, obraz č. 43; je na něm vydlabáno z pozdější doby znamení kříže, ramena jeho jsou ku konci rozšířena."

Les u něhož se kříž nachází se pomístně nazývá Hejduk. Ostatně jméno připomíná i bělohradský rodák, učitel a spisovatel, Karel Václav Rais, když ve svých „Vzpomínkách“. O místě mezi Bukovinou a Peckou píše: "Vpravo ve vrších sedí obec Kaly (lid říká Kal) a ještě dále k jihozápadu na pláni Bukovina. Mezi ní a Peckou, trochu na západ, jest zvýšenina, kde se říkalo ,u hejduka', místo rozličných pověstí, nyní od bělohradských přezývané ,krkonošská vyhlídka', protože je odtud krásný rozhled na sever k horám i na daleký rozvlněný západ." Nedaleko odtud, směrem na Uhlíře, pak máme další místo, tentokráte zvané „Na hrdlech“. Obě místa spolu, alespoň podle pověsti, souvisí.

Již v roce 1857 vyšla v Lumíru pověst "z okolí Bělohradského" nazvaná "Hrdla". Autor Antonín Leopold Šeps zde k umístění uvádí: "Hrdla se jmenuje hustý les smrkový a jedlový, místy též i jinými stromy hojně prorostlý, ležící k západu mezi vesnicemi Uhlířovem a Bělou, k východu mez Dolení a Hoření Javoří, (Uhlířov - nikoliv Uhlíře neb Ouhlíř, Dolení a Hoření Javoř patřily tehdáž ku panství Bělohradskému. Bělá ale, před několika roky poněmčilá, nyní naskrze česká, k Peckovskému.) jenž cestujícímu zde dosti zajímavosti poskytuje." Proč les dostal název "Hrdla" pak vysvětluje v rámci pověsti. Les, jak píše, "Jsa již zcela na hranicích mezi někdejším panstvím Bělohradským a Peckovským, býval od obou držitelů těchto rovným právem přivlastňován, tak že tu stálé rozepře a soudy mezi oběma stranama panovaly, k nižádnému cíli nevedouce. Lid poddaný nevěda ani komu v pravdě les náleží, činil v něm převeliké škody; kácel stromy ve dne i v noci, nic na to nedbaje, že by byl z něho za krátký čas pustošinu udělal, jen když z toho hodný užitek měl. I nahlédli konečně oba pánové, že oni tím nejvíce trpí; usjednotili se tedy mezi sebou, že si každý silného muže vyvolí, kteříž by pak vespolek, beze vší ale zbraně zápasili. Čí zápasník vyhrá, tomu pánu i veškerou les bez dalšího vyšetřováni a vyjednávání náležeti má." Pán z Pecky si zvolil siláka jenž se jmenoval Hejduk, pán na Bělohradě si zvolil "hrozného Blažeje", ševce z Bukoviny. V určený den spolu oba siláci měli zápasit. Hejduk brzy poznal, že Blažej je silnější a raději zvolil útěk. A. L. Šeps své vyprávění končí: "Hejduk pln bolesti viděl teprva, že s Blažejem žádných žertů není, a důvěru maje větší ve své nohy, zablesknul před diváky svýma patama, pustil se rychle na útěk: Blažej ale vida, že je tak udaten jako máslo na slunci, uháněl pořade za ním, až jej konečně nedaleko své vesnice, Bukoviny totiž, zastihl a jej tam usmrtil. Na tomto místě stojí až po dnešní den hrubý kříž kamenný beze všeho nápisu, a lid tam nyní říká „u Hejduka“. A les se jmenuje od té doby až po naše časy „Hrdla“, poněvadž tu člověk o hrdlo přišel a zůstal stálým majetkem pána z Bělohradu."

Pověst byla později mnohokráte převyprávěna, jen se měnily některé detaily příběhu. František Jirůtka (1898) patrně jako první onoho ševce z Bukoviny jmenuje jakožto Arnošta. Pověst převyprávěli Josef Štefan Kubín (1924), František Číp (1927), Leontina Mašínová (1933, 1937), Václav Horyna (1947) a mnozí další. 

Lesní kontrolor v. v. Jaroslav Lukeš z Lázní Bělohrad, jenž působil m. j. též nějaký čas jakožto okresní konzervátor a člen osvětové besedy, si ve svém rukopise o „Křížích“ opsal poznámky V. Dokoupila a v barvě nakreslil kříž. Perem si následně dopsal: „Situace dle popisu nejasná, nebyl nalezen“. Později ovšem kříž nalezl, pořídil dvě fotografie a vyznačil jej na mapě. Také zmínil některé pověsti o hejdukovi...

Je bezpochyby možné, že poté, co funkce kříže byla zapomenuta, dalo písmeno "H", jasně na kříži viditelné, podnět ke vzniku pověsti. Kdy písmeno mělo značit "Hejduk". 

Josef J. L. Špůr se s tímto nespokojil a pokusil se zjistit, zda ona pověst nemá reálný základ. V Bělohradských listech uveřejnil v roce 2019 článek nazvaný "U Hejduka". V první části zmiňuje onu pověst a následně uvádí svá zjištění stran podkladu pro pověst, ale též zjištění stran onoho hejduka, který měl být na místě kamenného kříže pochován. J. Špůr tedy píše: "Nedalo mi to a při bádáni v bělohradských a peckovských matrikách jsem se snažil nalézt cokoliv, co by se týkalo hejduka či jeho smrti, případně něco jiného se vztahem k němu. A podařilo se! Nalezl jsem v bělohradské matrice „funusů“ obtížně čitelný, již vybledlý zápis ze dne 28. ledna 1700, v němž je zaznamenáno, že toho dne: „Usnul v Pánu Petr sloužící u jeho Uroz. hrab. Mil. pro vyražení, obyvatel Václava Fidlera hrnčíře a souseda městečka Bělohradu, který musil umříti ozbitý hejduka, odpočívá při chrámu Páně Všech milých Svatých Nové Vsi.“ Zápis nás informuje, že hraběcí bavič, jehož příjmení nebylo uvedeno a v textu zůstalo místo pro případné jeho pozdější doplnění, bydlel v dnes již neexistujícím domě č. p. 7 na bělohradském náměstí u Václava Fidlera (pro osvětlení dodávám, že dům stál tam, kde je dnes vstupní schodiště na terasu a do restaurace Lázeňského hotelu a v sousedství s níže uvedeným domem č. p. 5), zemřel na následky zranění utrpěného po zmláceni panským hejdukem! Proč k této tragédii došlo zůstává záhadou. A kdo byl ten neurvalý hejduk? Při bělohradské tvrzi v dávno již rozbořeném domě č. p. 5, který stál těsně u náhonu v prostoru mezi dnešní spořitelnou a Lázeňským hotelem, bydlel v letech kolem r. 1700 panský hejduk Jan Šimůnek (* 16.6.1674. † 1700-1 starý asi 26 let) narozený v Sv. Újezdě na chalupě č. p. 18. Staral se o pořádek ve městečku a v jeho působnosti byla i šatlava zřízená v tomto domě. Byl dvakráte ženatý. Po krátkém prvním manželství a po smrti první manželky při porodu spolu s dítětem se v r. 1699 oženil podruhé s Annou Vokrouhelskou (*26. 7. 1673), dcerou hornoveského sedláka Jana Vokrouhelského z č. p. 62 na Skleněném vrchu. S ní měl dceru Alžbětu (29. 5.1701 H. N. Ves), která se dle zápisu faráře Augustina Procházky v matrice křtů narodila až po smrti otce, a to na H. N. Vsi v bydlišti rodičů ovdovělé rodičky! Tudíž zemřelý otec dítěte musel být mezi živými ještě koncem srpna 1700, kdy dcera byla počata a zemřít před 29. květnem roku následujícího, kdy se narodila. Kupodivu ale v tomto období v matrice bělohradských pohřbů a ani v obdobné matrice Pecky záznam o jeho pohřbu nalezen nebyl. Vysvětlení je jediné!Hejduk neměl a ani nemohl mít křesťanský pohřeb do vysvěcené půdy na hřbitově, který by v matrice byl zapsán, a tak pro jeho skon připadá v úvahu pouze sebevražda a ta byla smrtelným hříchem A po ní, jak tomu v takových případech obvykle bylo, na řadu přišel kat či pohodný a i sebevrah hejduk byl zahrabán mimo půdu posvěcenou a bez kněze nejspíše za tmy tam, kde sebevraždu spáchal a kde byl nalezen. Právě na tom místě byl později snad rodinou zasazen kamenný kříž s vytesaným křížem mezi rameny a na zakulacené hlavě s vytesaným písmenem H. To na hejdukovu paměť, který v celé dosavadní historii Bělohradska byl jediný takto jmenovaný."

Bezpochyby zajímavé zjištění. Nutno ovšem připojit ještě jednu otázku - je příběh o smrti hejduka možno vztáhnout na nám známý hraniční kříž, nebo zde býval (a třeba stále někde je, ukrytý pod příkrovem zeminy) kříž jiný - severozápadně od tohoto? Místo zvané Hejduk je více v lese. Připomeňme též znovu popis kříže od A. L. Šepse z roku 1857: "hrubý kříž kamenný beze všeho nápisu". V dané době již náš známý kříž nesl veškerá výše uvedená označení - byť je pochopitelně nemůžeme označit ve své podstatě za "nápis"... 

Od roku 2012 je kříž zapsán v celostátním seznamu kulturních památek: rejst. č. ÚSKP 104789 - smírčí kříž.

Vilém Dokoupil (1895) psal, "že na místě, kde stojí, se řezníci seprali a pobodali". Nutno říci, že toto podání se vymyká od ústřední pověsti, jež se ke kříži váže... Jde o známou pověst o hejdukovi. Ve zkratce: Kdysi vznikl spor mezi pány z Pecky a Bělohradu o les ležící mezi Uhlíři a Bělou. Nikdo si již nepamatoval, komu les vlastně patřil. Páni se tedy nakonec smluvili, že les připadne tomu, jehož silák vyhraje v souboji. Pán z Pecky postavil do souboje muže jménem Hejduk, pán z Bělohradu pak ševce Blažeje z Bukoviny jemuž se říkalo „hrozný Blažej“. Oba muži se potýkali na louce u lesa, jež později dostal název Hrdla. Hejduk nakonec prohrál a dal se na útěk. Švec se pustil za ním a na místě, kde se později začalo říkat U hejduka, nebo Hejduk jej dostihl a zabil. Na daném místě byl pak Hejduk pohřben a nad ním vztyčen kamenný kříž s velkým H, což mělo označovat Hejduk.

Zde alespoň dvě nejstarší varianty pověsti:

Lumír, č. 49, datum vydání: 3.12.1857, str. 1165-1166 

Hrdla. Pověst z okolí Bělohradského. Autor: Antonín Leopold Šeps.

Hrdla se jmenuje hustý les smrkový a jedlový, místy též i jinými stromy hojně prorostlý, ležící k západu mezi vesnicemi Uhlířovem a Bělou, k východu mez Dolení a Hoření Javoří, (Uhlířov - nikoliv Uhlíře neb Ouhlíř, Dolení a Hoření Javoř patřily tehdáž ku panství Bělohradskému. Bělá ale, před několika roky poněmčilá, nyní naskrze česká, k Peckovskému.) jenž cestujícímu zde dosti zajímavosti poskytuje. Pohoří od Kozákova a Tábora nepřetrženě skoro rovným směrem se táhnoucí, jestiť zde najednou jako proseknuté, tvoříc širokou a nepravidelně sestavenou rokli, jíž potok Zlatnice (Goldbach) jakož i silnice od Pecky k Bělohradu klikatě se točí. Však opět vznikne pohoří znova; ale již není tak pravidelné a souvislé, nýbrž jest ve více odvětví rozražené. Ve všech površích těchto příroda podivně tvary své vyvedla; brzy vyskytuje se šedohnědá křidlice, tu zase začervenalý pískovec, ano i někde co železo tvrdý čedič, a zkameněliny po okolí tak zhusta se objevují jako nikde jinde.

Jeden právě takový výběžek horní, beze snadu prostřední, počíná výše jmenovaným lesem a kde své největší výšky dosáhne, tam rozkládá se vesnice Hoření Javor, známa po veškerém okolí pro své vysoké položení, podávajíc takto nejpříjemnější vyhlídky jak do kraje tak do hor. Hrdla, ve výměru asi dvaceti jiter, leží, jak jsme již svrchu podotkli, na patě tohoto pohoří na základě křidlicovém, ustavičně vlhkém, odkudž také pozorliví vesničané dle značného kamení se pocení na krásné neb pošmourné povětří za letního času soudí. Proč se ale lesu jména tak podivného dostalo, o tom po zdejší krajině jdoucí pověst následující zprávu podává.

Jsa již zcela na hranicích mezi někdejším panstvím Bělohradským a Peckovským, býval od obou držitelů těchto rovným právem přivlastňován, tak že tu stálé rozepře a soudy mezi oběma stranama panovaly, k nižádnému cíli nevedouce. Lid poddaný nevěda ani komu v pravdě les náleží, činil v něm převeliké škody; kácel stromy ve dne i v noci, nic na to nedbaje, že by byl z něho za krátký čas pustošinu udělal, jen když z toho hodný užitek měl. I nahlédli konečně oba pánové, že oni tím nejvíce trpí; usjednotili se tedy mezi sebou, že si každý silného muže vyvolí, kteříž by pak vespolek, beze vší ale zbraně zápasili. Čí zápasník vyhrá, tomu pánu i veškerou les bez dalšího vyšetřováni a vyjednávání náležeti má. Návrh byl skutečně od obou přijat, a nyní se jen o jeho uskutečnění jednalo.

Pán na Pecce vyhlídl sobě člověka, na sílu tehdáž velmi vyhlášeného, jakéhosi Hejduka jménem, a krmě jej po dlouhý čas nejdražšími a nejskvostnějšími jídly, musel mu ještě hodnou část peněz připověděti, kterouž, kdyby padl, jeho manželka a dítky, obdržeti měly. Bělohradskému pánovi radili opět jakéhosi ševce z Bukoviny, vesnice mu přináležející, jehož i také, učiniv s ním dříve smlouvu, pak si vyvolil. Jméno prý jeho bylo „hrozný Blažej“. Byltě to muž beze strachu a bázně, biják od jakživa ten největší, a že i v lese pytlačil a na robotě drábův jako ostatní lidé poslouchati nechtěl, myslil si, že ho tak přenesmírná škoda nebude, jestli po hřbetě na mši půjde. Když si tehdy pán z Bělohradu jedenkráte pro Blažeje vzkázal, a jemu svou žádost, kterouž on hned přijal, přednesl: chtěl mu také těch nejlepších krmí darovati. Blažej se ale vší mocí proti darům těm zpěčoval, a nižádným způsobem jej ku přijmutí nemohli přinutiti, ale prosil ustavičně pána svého jen o tolik hrachu, co by domů unesl. I povolil mu to konečně, ač nerad. Jak se ale tu podivil, když Blažej ze šosu své kazajky zamodralé dvě cejchy vytáhl, je hrachem naplnil, a pak jakoby to hnilička byla, přes rameno přehodil, s veselou myslí domů se ubíraje. Na cestě ze zámku potkal se hned ve dvoře s pasákem: a bez velikého jej prošení uchytil dva tučné vepře z jeho stáda za zadní nohy, a přehodil je opět jako nic přes rameno, řka: „Když mám hrach, musím i do něho omastku míti!“ při čemž zámečtí páni celí udivení stáli. Takto zámek po dvakráte navštívil.

Konečně přišel ustanovený den, na němž oba zaplacení bojovníci na „širokou louku“ nedaleko Hrdel ku potýkání přijíti měli. Pán z Pecky vedl svého bijce, pořád se vzpínajícího a vyskakujícího, na dlouhé pentli červené; Bělohradský Blažej šel jaksi smutně, jakoby neuměl ani do pěti počítat, tak že valně zde shromážděný lid Bělohradskému pánu jistou prohru přičítal. Ale není dobře úsudek svůj hnedle vynášeti, an se často co lidé mýlíváme. Jakmile Hejduk svého soka zhlídl, vytrhnul se vůdci svému z rukou a hnal se proti ševci Blažeji, jakoby mu na jednou odzpívati chtěl; tento ale mírnými slovy pravil k němu: „Pozdrav nás Bůh, příteli!“ a podával mu ruku, jakoby byli nejvěrnější přátelé. Hejduk netuše nic zlého ochotně ji uchopil, ale Blažej mu ji tak srdečně stiskl, že mu část ruky, jak daleko ji zachytil, umáčkl. Hejduk pln bolesti viděl teprva, že s Blažejem žádných žertů není, a důvěru maje větší ve své nohy, zablesknul před diváky svýma patama, pustil se rychle na útěk: Blažej ale vida, že je tak udaten jako máslo na slunci, uháněl pořade za ním, až jej konečně nedaleko své vesnice, Bukoviny totiž, zastihl a jej tam usmrtil. Na tomto místě stojí až po dnešní den hrubý kříž kamenný (Takovýchto kamenných křížů beze všech nápisů - zřídka bývá na nich rok poznamenán - jest v této krajině dosti veliký počet, a často na veliké stáří ukazují.) beze všeho nápisu, a lid tam nyní říká „u Hejduka“. A les se jmenuje od té doby až po naše časy „Hrdla“, poněvadž tu člověk o hrdlo přišel a zůstal stálým majetkem pána z Bělohradu.

František Jirůtka: Okres Novopacký v dějinách národních, 1898, str. 50-52

Pověst o Hejdukovi

Při cestě z Hoř. Javoří ku silnici peckovsko-miletínské stojí na pokraji lesa již od nepaměti nízký, zapadlý kříž.

V místech těch říká se „u Hejduka“. Ku kříži tomu vztahuje se následující pověst:

Kdysi přel se belohradský hrabě s pánem na Pecce o kus pohraničného lesa. Spor vedl se dlouhá léta bez výsledku. Konečně dohodli se oba páni na tom, aby spor rozhodl se soubojem. K tomu cíli měl každý pán na svém panství vybrati si nejsilnějsího muže a ti měli se místo nich potýkati. Za dva měsíce měly dostaviti se obě strany na louku u sporného lesa. Která strana zvítězí, té připadne les.   Peckovský pán jistil si již napřed vítězství, poněvač měl na svém hradě vyhlášeného siláka, jménem Hejduka.

Bělohradský hrabě nemohl se takovým silákem vykázati, proto byl u veliké nesnázi. I dal po celém panství rozhlásiti, kdo se cítí býti silným, aby k němu na zámek se dostavil.

Tu přišla k němu jedna stařena z Bukoviny a povídala, že muž její za mladých let býval velkým silákem. „A co je tvůj muž?“ tázal se hrabě. „Švec,“ odpověděla stařena. „Nu, ten toho asi mnoho nedokáže,“ pomyslil si hrabě, ale že dosud nikdo k vyzvání jeho se nepřihlásil, řekl stařeně, aby svého muže k němu na zámek poslala. Když se švec dostavil - nebyl příliš veliký, ale zavalitý - otázal se ho hrabě, zda-li by si troufal s peckovským Hejdukem se potýkati. „I troufal, ale musel bych se dříve ještě krmiti. To víte: slabá strava síly nepřidá. Takhle kdybych měl každý den hrachu dost, masa a nějaký džbán piva.“ „O to se nestarej, dám ti, čeho si přeješ,“ řekl hrabě.

Druhý den přišel si švec na zámek pro slíbený hrách a přinesl si proň hodnou cejchu. Když mu plnou cejchu hrachu naměřili, zavázal ji, přehodil přes rameno, poděkoval a ubíral se domů. Následujícího dne dostavil se pro pivo. Dovedli ho do sklepa, aby si vybral soudek. I vybral si sud, vyvalil na jiný menší, ovinul provazem a vzal si jej na záda. K tomu přitlali mu ještě celého zabitého vepře. Když se tak nějaký čas krmil, měl už síly dost a než uplynula vyměřená lhůta, mohl se již s každým obrem rvát. Peckovští také svého siláka ještě krmili, ale prý jen samým panským jídlem.

V ustanovený den dostavil se každý pán se svým silákem na louku, kde je už mnoho diváků z obou panství očekávalo. Peckovští přivedli si Hejduka na řetězích, Bělohradští ševce prý jen na povříslech. Hejduk spatře před sebou nevelikého, ale zavalitého starce, ptal se posměšně, co by mu chtěl. Když uslyšel, že s tímto člověkem má se potýkati, posílal jej zpět, aby prý si ještě několik takových na pomoc přivedl. „Nu, když se nechcete potýkati se mnou, tak si aspoň podejme ruce,“ řekl švec, a když mu Hejduk ruku podal, stiskl ji tak silně, až z ní krev vystříkla. - Také vypravuje se to takto : Před soubojem nalil si Hejduk do plechové nádoby piva a podal soupeři, kterému ji před ústy rozmáčkl, až pivo vysoko vytrysklo a pravil s opovržením: „Dal bych ti, kamaráde, napíti, kdybych měl z čeho.“ Švec odpověděl: „Tak si aspoň podejme ruce.“ - Hejduk seznav nyní, že ševce nejen nepřemuže, poněvač měl ruku schromenou, ale že jemu samému o hrdlo jde, přeskočil potok a lesem vzhůru dal se na útěk. Švec hnal se za ním. Dlouho trvala divoká honba, až konečně za Hoř. Javořím švec Hejduka dohonil a jedním rázem skolil. Zabitý Hejduk na tom místě byl prý pochován a na jeho hrob postaven onen kamenný kříž, kdež posud říká se „u Hejduka“.

Sporný kus lesa připadl pak bělohradskému hraběti a že v zápase o ten les Hejduk přišel o hrdlo, dali lesu tomu jméno „Hrdla“.

Poznámka. Les „Hrdla“ býval dříve majetkem obce D. Javoří a dílem patřil k živnosti nyní č. p. 6 a 7. Když po třicetileté válce bylo málo lidí, přivlastnili si jej bělohradští páni a že byl na hranicích, činili si naň nároky i Peckovští. Javořským ponechána jen malá část lesa jako obecní les a k čís. 6. a 7, v náhradu byl dán lesík u Hoř. Javoří.

Jiné podání vypravuje, že zápasník bělohradský jmenoval se Arnošt. Arnoštovi bělohradský hrabě z vděčnosti daroval velký lán polí, aby mu do smrti na ničem nechybělo. Arnošt vystavěl si na darovaném poli prostranný statek a přestěhoval se tam ze svého obydlí v Bukovině. Svým časem povstala kolem obydlí Arnoštova osada, která jmenovala se „Arnoštov“.

Kudy prý Hejduk utíkal, tudy táhly se pak hranice obou panství.

NA Praha, fond Stabilní katastr, Indikační skica, inv. č. 54 - Bukovina u Pecky - dříve Bukowina, 1842 - https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD054018420

NA Praha, fond Stabilní katastr, Indikační skica, inv. č. 296 - Pecka - dříve Petzka, 1842 - https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD296018420 

Lumír, č. 49, datum vydání: 3.12.1857, str. 1165-1166 - Hrdla. Pověst z okolí Bělohradského. Autor: Antonín Leopold Šeps

Národopisný sborník okresu Hořického, 1895 - Starobylé kříže kamenné na Hořicku. Popisuje Vilém Dokoupil, str. 369

František Jirůtka: Okres Novopacký v dějinách národních, nákladem autora v Jičíně, 1898 - Pověst o Hejdukovi, str. 50-52

Historický archiv Vlastivědného muzea v Olomouci: Fond Přikryl František: Karton 25: inv. č. 1852 - 3. 15 Konvolut XV. - Památky sv. Konstantina (Cyrilla) a Methoda, 1919, str. 160

František Přikryl: Denkmale der Heiligen Konstantin (Cyrill) und Method in Europa, Verlag von Heinrich Kirsch, Wien, 1920, str. 135

Karel Václav Rais: Ze vzpomínek I., nákl. České grafické unie a. s., Praha, 1922

Novopacko - vlastivědná monografie okresu, díl 2, Nová Paka: Okresní školní výbor, 1927 - z části „Historické a umělecké památky novopackého okresu“, napsal Ed. Kretschmer (str. 794-795) + Pověsti, pohádky a lidový humor (Fr. Číp, ilustroval O. Zemina), str. 856-858: 13. O Hejdukovi

Venkov, roč. 28, č. 222, datum vydání: 22.9.1933, příloha Dětská zahrádka, roč. 10, č. 38, str. 149-150: Mašínová L. (Leontina): O siláku Hejdukovi.

Leontina Mašínová: Z tajemné studánky (pověsti ze severovýchodních Čech), Státní nakladatelství, Praha, 1937, str. 70-73: Zápas o hrdla

Dr. Walter von Dreyhausen: Die alten Steinkreuze in Böhmen und im Sudetengau, 1940, str. 102 - 195. Bukovina

Václav Horyna: Pověsti českého severovýchodu, nakl. B. E. Tolman, Hradec Králové, 1947, str. 328-331: Silák Hejduk

Regionální muzeum a galerie v Jičíně, inv. číslo: RU 50, přír. číslo: 13926 - Jaroslav Lukeš: Kříže evidované, nezjištěné. Prozatimní. - výpis a barevná kresba podle V. Dokoupila, dvě fotografie kříže, vyznačení kříže na mapě, popis (soubor složek 1 a 3) 

Josef Štefan Kubín: Lidové povídky z Podkrkonoší II. Úkrají východní. Odeon, Praha, 1971 (1. vyd. 1924) - (Z lidovém nářečí zapsal JŠK. K vydání připravil Jaromír Jech.), str. 146, 437-438

Oldřich Sirovátka, Marta Šrámková: Živá voda, 1986, str. 162-165: O silném ševci

Josef Machek: Vesnička pod kamennou Hůrou: procházka historií Dolního Javoří a okolí, nakl. JIH, tisk Dobrá Voda u Č. Budějovic, 2013, str. 21-22: Pověst o Hejdukovi

Bělohradské listy, léto/2019, 26.7.2019, str. 4-5: „ U HEJDUKA“, autor: J. L. Špůr

Krkonoše - Jizerské hory, 9/2021 - cyklus: Putování za kamennými kříži: Bělohradsko (2), autor: Martin Witkowski

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Jicin/Bukovina_u_Pecky.html 

vložil: Oldřich Dvořák (2026)